Jaroslav Róna / malíř a sochař

    Musíš se do práce nutit?

    Ne! U mě je to základní potřeba. Lidi říkaj - ten má vůli, že pořád maluje! Ale je to stejnej druh vůle jako má narkoman, kterej si píchá. Je to spíš neřest.

    Měl jsi někdy v dospívání dilema - co budu dělat?

    Ne. Mě šlo jen kreslení.

    Co kdyby ses tím neuživil?

    To jsem si vůbec nepřipouštěl. Bylo období, když jsem byl na škole, kdy mě můj otec přestal finančně podporovat, tak jsem si vydělával tím, že jsem spolužákům prodával svoje grafiky. Můj otec, když jsem školu dodělal, tak si myslel, že bych měl mít nějaký povolání - aspoň zpočátku - , třeba učit, zkoušku z pedagogiky jsem měl. Ale já jsem si od samýho počátku řekl, že můj čas je cennej, že nemám čas někde učit, že musím dělat ty svoje věci.

    Ale moje nejtěžší rozhodnutí nebylo to, čím budu, ale zda zůstat tady v týhle zemi v tý mý době.

    To bylo před velkým třeskem?

    Já dělal školu od 78. do 84., teda roky těžký normalizace. A někdy v 85. roce jsem vycestoval do Spojenejch států, protože můj profesor mě tam vzal jako asistenta a já měl strašný dilema, jestli tam nemám zůstat. Ještěže jsem nezdrh!

    Jo?

    Většina lidí, který zdrhli, tak z nich nic nebylo. Vyjma Formana, ale i ten ztratil něco, co já považuju za nejcennější. Syrovost. Prostě musel přijmout cizí přístup. Ale je pravda, že jsem ho teď musel rehabilitovat, když jsem viděl Muže na Měsíci, to se v rámci hollywoodskejch možností vrátil k českýmu přístupu. Proto to taky nedostalo žádný ceny, bylo to tvrdý, úžasnej film!

    Čili rozhodnutí zůstat doma hodnotíš jako správné?

    Jasně. My jsme jako rodina asi na měsíc emigrovali v 69. do Švýcarska, tam to bylo takový studený, že máma rozhodla - mě bylo jedenáct - , že se vrátíme a od tý doby jsem na ni tajně nevražil, že se takhle rozhodla a že já to musím rozhodovat znova. A pak, když to prdlo, tak jsem jí poděkoval!

    Stává se ti často, že máš problém se rozhodnout?

    Můj život není nic jinýho než nekonečný rozhodování. Je to naprostý utrpení. Než jsem se rozhod, že se ožením, že budu mít dítě! Pro mě to bylo strašný dilema, to jsou tak zásadní věci, který ti úplně změněj život a omezej tě! Všecko co může ovlivnit moji svobodu je pro mě absolutně nejdůležitější - citový věci a nějaký zahákování.

    Já na to nějak nemám... žiju sám, ale mám zodpovědnost za dceru...

    Ty jsi vlastně profesí sochař...

    Ne, vůbec ne, já jsem vystudoval sklářský výtvarnictví u profesora Libenskýho na UMPRUM. Tam jsem měl výuku malířskou i kreslířskou, ale navrhoval jsem taky design - nádoby, sklenice, vitraje, mozaiky a součástí toho byly i skleněný plastiky. Když jsem modeloval ty sochy pro sklo - to se musí udělat model, tomu sklu se musíš tvarově přizpůsobit, aby to šlo vyrobit - a mně to začlo vadit, že se tomu musím přizpůsobovat, tak jsem to prostě začal lejt do cínu, do bronzu a používat jiný materiály, mě ten skleněnej výsledek neuspokojoval. Teď mě sochařina a malování živí tak půl na půl.

    Ale veřejnost tě víc vnímá jako sochaře.

    To je jasný. Znaj ode mě sošku Grammy. Taky jsem dělal scénickou výpravu filmu Amerika. Knížák mi třeba v NG vystavil vlastně tři sochy, z nich jednu skleněnou, a vystavil mi ještě ty návrhy pro film. Jemu se prostě nějak moje obrazy nelíběj, já nevím, stejně jako se zas nelíběj mně obrazy jeho, ale moje výstavy nesou vždycky název Jaroslav Róna - Obrazy a sochy, nebo naopak.

    Chystáš teď nějakou výstavu?

    Dlouho jsem samostatnou výstavu neměl, naposledy někdy v 98., tak jsem se rozhodl, že v tý naší Galerii Tvrdohlavejch požádám, zda by mi dali celej prostor. Bylo řečeno, že to možný je, budu ji mít snad příští rok v lednu.

    A měl jsem sen, že jsem na vernisáži tý výstavy, ještě tam nejsou lidi, procházím ji, naposled prohlížím exponáty a popisky, jestli jsou správně, všechny ty věci dobře znám, a mezi tím vším stála taková bronzová zelená noha. A já si říkám, ty vole, to je neuvěřitelný, obyčejná blbá noha a jak je to skvělá socha! Ráno jsem si říkal - tak já snad musím tu nohu udělat, aby stála na tom místě, jak se mi zdála. Tak ji teďka modeluju.

    To je ta nejkrásnější věc vůbec! Zdá se mi v noci noha, ta noha je jak vidíš zajímavá, tak si tu nohu vyrobím. Ale co, já si tu sochu ještě prodám a dostanu za ni prachy! Svoboda, rozumíš!

    To je hezký.

    Ale já to tak realizuju! Uznej že je to svoboda! To tak opravdu je! Ty nejšílenější věci, který vyrobím, co se mi zdá, že si přeci nikdo nemůže koupit, tak o to je největší zájem a skutečně mi to financuje život.

    Chtěl by sis vysochat nějakýho toho Davida jako Michelangelo?

    Jistě bych chtěl, ale je to tak - lidi v tý době žili v silný tradici, pro ně nebyla problém ta maskulatura, oni dělali jenom lidský těla a on ztvárněním lidskýho těla dosáhl největší svobody v tý době. My pracujeme už s tolika významama a jsme na určitý navršený kupě vztahů věcí, že pro nás je práce s figurou jenom částí celkový tvorby a nemáme takovou absolutní znalost lidský figury jako lidi tý doby. Vnímáme to jinak, zákonitě dochází ke zjednodušením a stylizacím. Protože oni měli svět zjednodušenější, aspoň si to myslím. Podívej se, my se zabýváme myšlenkou, zda věřit, nebo ne. A oni ne! Michelangelo oslavil určitý hodnoty, který byly daný, byli to lidi pevně zakotvený v určitým momentu a svoji dobu jistě chápali. Náš svěj je jedno velký přetékající smetiště, umělci tuhletu dobu už asi nechápou, ona se snad ani pochopit nedá. Vždyť ten svět je úplně nevěřitelnej! Když odsud odjedeš do Indie, tak vlastně během měsíce začneš úplně o všem co jsi dosud žil!

    Kulturní šok?

    No jasně! Já nepamatuju, že by měl Michelangelo kulturní šok!

    Tys byl v Indii?

    Loni v říjnu. Hele, jestli tam něco čiší z lidí, tak je to klid. A to i z těch lidí, který jsou na tom fakt dost blbě. Nic jinýho je nemůže udržet v klidu, než že si uvědomujou, že jsou v týhletý situaci krátkou dobu a že jindy budou v jiný, že jsou v nekonečným řetězci převtělování! Běžnej indickej život je dost konzumní, to není žádný duchovno, to je prostě takový kolotání, honba za kusem žvance, ale přesto jsou vnitřně naplněný náboženstvím, oni si to skutečně myslej a absolutně věřej, a proto jsou klidnější. My máme v sobě to - bůhví co bude potom... teda já bych se popravdě řečeno znova narodit nechtěl.

    Proč?

    Pro mě svět jak vypadá, je skoro nesnesitelnej, přestože já si žiju šťastně. Na mě ty tragédie světa strašně doléhaj. My to máme v rodině, můj otec je Žid, kterej se v dětství skrejval před transportama, my máme v sobě ten holocaust, od dětství máme tu hrůzu v sobě, takže pro mě tenhle svět... já ho vůbec nechápu, nevím, proč to je. Já jsem vlastně nevěřící, dalo by se říct.

    Nemáš ani svého Boha?

    Já vlastně Boha chápu čistě jako pohyb, ale bez jakýchkoli kategorií dobra, nebo zla. Já si myslím, že spravedlnost ve smyslu božím je jenom to, že se uchovává pohyb, už to samo o sobě je kategorie dobra. Protože nepohyb je, když někdo někoho zabije - učiní nepohyb, jeho srdce se zastaví, ten člověk neplodí, netvoří se nic nového. A náboženství, to už jsou jen lidský zákonitosti, který byly nadiktovaný, aby klapaly mocenský zájmy, než že by Bůh měl na těchto věcech zájem.

    Myslím, že nikdo nemůže zprostředkovávat spojku mezi tebou a Bohem.

    Přesně to si myslím taky.

    Ale přesto si troufám říct, že snad ta spravedlnost je, já to musím vědět, protože jinak bych neměl...

    Já myslím, že spravedlnost není!

    Třeba je někde v zákulisí...

    Já myslím, že není ani v zákulisí!

    To bych teda asi nepřežil!

    Dyť říkám, že je to strašný!

    Ale hele... třeba ta spravedlnost je v nějaký jiný dimenzi, třeba je, já zas nejsem tak chytrej, abych všechno pochopil.

    Hm, nemáš tady víno?

    Nemám. Já, abych mohl přes den pracovat, můžu pít až večer. Kdybych si dal přes den, tak bych neměl tu správnou koncentraci, začnu bejt po určitý době otupělej a rozvostří se mi to, takže já, když vím, že potřebuju pracovat v kuse několik hodin, tak vím, že si můžu dát sklenici vína až tu poslední hodinu. Tam rozhodujou opravdu úplně jemný vrstvičky a každej dotek a já sleduju, že když piju, citlivost malinko ochabuje. To je moje jediná odpovědnost vůči sobě a posléze divákovi, já musím tu věc vypracovat v tý největší pozornosti, protože jinak se mi to vymstí.

    Máš nějakou formulaci, která by vystihla mystiku tvý práce?

    Hele... jde Ivan po kraji a potká ho dědeček: Kampak jdeš, Ivane? Ále, těžký úkol mi car uložil, mám jít tam, nevím kam, přinést to, nevím co. Věru těžký úkol ti car uložil! To je moje mystika - jdu tam, nevím kam, přinést to, nevím co. Haha.

Kniha 19 rozhovorů vyšla v nakladatelství Volvox Globator v roce 2003. Jsou v ní rozhovory publikované v měsíčníku Sorry v letech 1998 - 2002.